Destruktivní revoluce podle Hynka Tippelta

1) Shrnutí:
Destruktivní revoluce je neologon po vzoru sexuální revoluce. Destruktivní revoluce má být “kolektivní zvědomění pudově založené destruktivity“. Zvědomění toho, že každý z nás je ve svém chování ovládán nevědomým pudem k ničení a smrti, a to v první řadě k ničení a smrti sebe samého. Smyslem takového zvědomění by mělo být osvobození se od instituce války. Instituce války je chápána jako “externalizace vnitrospolečenského konfliktu, který je živen intrapsychickými konflikty jednotlivců“. Rozumím tomu takto: Všichni jsme na základě jednoho z vrozených mechanismů autodestruktivní, což se na kolektivní rovině projevuje jako válka, jelikož nikdo není schopen vědomě přijmout vlastní autodestruktivitu. Pokud bychom toho schopni byli, když bychom si uvědomili, že agrese vůči druhým je založena na agresi vůči sobě samým, pak by bylo možné sociální agresivitu eliminovat.Tippelt užívá příkladu s vojákem, který by prý těžko mohl někoho zabít, když by si uvědomoval, že chce “ve skutečnosti” zabít sám sebe. V politické rovině by destruktivní revoluce měla vést k něčemu jako je tolerance různosti kultur a jejich latentního nepřátelství, protože uvědomění vede k osvobození.

K tomu několik poznámek.
2) Thanatos
Tippelt zajímavým způsobem vymezuje Thanatos. Můžeme najít tyto výrazy: pud smrti, destruktivní pud, auto-destruktivní pud. Souvisí s ničením, agresivitou, zabíjením, bořením, desintegrací. Je sublimován do touhy změnit sebe sama a zničit některé své duševní části. V kulturní rovině můžeme údajně narazit na aktivaci destruktivních fantazií v tématech konce dějin, smrti boha a subjektu, ve víře v blízký konec světa, v nedůvěře k velkým příběhům, v dekonstrukci.
Schopnost zabít a být zabit patří jistě u savců ke schopnostem na nichž závisí přežití. Musím zabíjet/ničit, abych přežil, musím si uvědomovat či vnímat svou zabitelnost/zničitelnost, abych přežil. Zabíjení a ničení proto asi bude souviset s potravou, s nasycením, s rozdrcením, rozžvýkáním, proměnou vnějšího na vnitřní. Zabíjení a ničení je patrně spojeno s uspokojením, které provází pozření potravy. “Pud” zabíjet a ničit je základním prvkem života. V jaké míře je různých kulturách potlačen a sublimován je otázka.
Další velká otázka je, proč by měl být primárně autodestruktivní, tedy zaměřen na zničení sebe? Jakou oporu pro to můžeme nalézt v pozorovatelných jevech? Podle mě to souvisí se schopností být zabit, s jakousi pasivní mohutností, řečeno aristotelsky, se smrtící dynamis. Kdybych nevěděl, že mohu být zabit, že mohu být zničen, že mohu zemřít, brzo bych skutečně zemřel. Jakou povahu má vědění vlastní zničitelnosti? Co znamená, když řekneme, že je to pud? Domnívám se, že to musí být vědomí nějak již tělesné. Tělo pozná, že je zraněno, okamžitě i u novorozeněte produkuje bolest. Jenže organizmus se musí naučit bolest správně interpretovat, aby se jí naučil vyhýbat. Na druhou stranu novorozeně neví na vědomé úrovni o své zničitelnosti nic. Jak se o své zničitelnosti dozví? Díky sérii pokusů a zranění, která přežije? …

Dá se tedy pud smrti, který je takto dvoustranný chápat z hlediska schopnosti přežití jako touha ničt a nebýt zničen? Proč ale potom autodestruktivita? Jaký účel může mít z hlediska přežití organismu autodestruktivita čili agrese zaměřená vůči sobě samému? Že by možnost být zabit, která je spojená se schopností zabíjet nějak produkovala schopnost sebeničení? Netvrdí ale Tippelt něco jiného, totiž že autodestruktivita produkuje agresivitu obrácenou proti vnějšku? Běžně se má za to, že agresivita bývá motivována strachem čili vědomím vlastní zranitelnosti, případně vědomím slasti, která plyne z ničení (ničení vede k uchování). Slast a strach chápu, nechápu ale jakou funkci má autodestruktivita. Je autodestruktivita nějak pozorovatelná? Každého asi hned napadne sebezohavování a sebemrzačení, případně sebevražda. Je to to, o čem Tippelt mluví? Jenže sebezohavování a sebepoškozování může mít různé příčiny: 1) Neschopnost obrátit agresivitu navenek a nutnost její sublimace do vnitřní agresivity; 2) Vrcholný důkaz schopnosti ničit, která nezná hranice. Vlastně sebepotrvzení vlastní svobody. Nejsvobodnější je ten, kdo umí zabít sebe. V obou těchto případech je ale autoagrese důsledkem a ne příčinou. Je tady vůbec možné uvažovat v termínech příčiny a důsledku? Tedy: autodestruktivita je vrcholný projevem svobody?

3) Válka
Souhlasím s tím, že ve válce se projevuje a osvobozuje touha ničit, že v ni dochází k vyvázání se s okovů běžného života a povinností, k rozlomení panujícího řádu a k nastolení řádu jiného, exscesivního a transgresivního. Hranice se prolamují. Tippelt podle mě říká: Touha ve mě produkuje konflikt, který se přenáší do společnosti, stává se kolektivní nervozitou a ta nakonec přeroste v otevřenou skupinovou agresi. Válka je mu vlastně kolektivní snahou osvědčit svou vrcholnou svobodu na úkol druhých. Nemůže být ale také snahou chránit vlastní svobodu? Je to ale něco jiného? Válka o území, o suroviny, o čest je vždy válkou o naši svobodu jednat, kterou je třeba prosadit na úkor druhých. K čemu potřebujeme svobodu jednat? K lepšímu přežití. Osvobození od války by pak ale znamenalo vzdání se některých možností vlastní svobody, především svobody ničit a zabíjet. Jde asi o to, že místo zabíjení bychom spolu např. spolupracovali. Proč to ale dosud nikdy nebylo možné? Nejde přece o nějakou novou myšlenku. Je to proto, že nedošlo k destruktivní revoluci?  Nebo je to proto, že destruktivní revoluce vůbec není možná? Že pud smrti není možné trvale zvědomnit, že bohy smrti a rozkoše, sourozence, nemůže porazit Pallas Athéna a Apolón? Nebo aspoň ne trvale?
V této souvislosti je zajímavé, že moderní kultura 20. století na západě se láme s druhou světovou válkou. Nekonečná erupce strojové smrti a globálně koordinovaného násilí vedla k tomu, že agresivita a násilí je na západě zakázano, potlačeno mocnými represivním a disciplinačními tlaky. Nastupuje kultura budování míru a blahobytu (jejíž odvrácenou stranou je ovšem studná válka, která ale nevypukla jedině díky MAD). Pud smrti je nutné eliminovat. EROS/THANATOS (protože teď už je jasné, že nelze mluvit o jednom bez druhého) je nahrazen různými způsoby potlačení:
1) principem blahobytu a neomezené spotřeby, která má otupit potřeby těla bojovat o potravu a potřebu mysli dekomponovat a vytvářet něco nového.
2) totalitními principy: nenásilí se nařídí pod trestem smrti, perzekuce či vyhnání. 3) principem radikálního osvícenství, totálním apolónstvím: všeobecné vzdělání, demytizace, sekularizace a naprosté zevšednění všeho, převedení vesmíru na předmět spotřeby a užitku. (to je zásadně důležité, protože neznalost a nevědomost vede ke strachu, strach produkuje násilí). Ani jeden z těchto principů ale nebyl v konečných důsledcích úspěšný, protože P1 zplodil RAF a revoltu 60. let, P2 zplodil studenou válku (Vietnam, Afgánistán, atd.), koncentrační tábory, teror, P3 zplodil devastaci životního prostředí a ohrožuje samotnou možnost přežití.

4) Nakonec by mě zajímalo, co to jsou pudy. Tippelt říká, že je to “normální, biologicky založená součást naší mysli”. Co to ale vlastně znamená? Jak poznám pud? Kde a jak je? Jak se projevuje? Znamená biologicky založená totéž, co hmotná? Jsou pudy součástí např. genetické informace? Nebo jsou to pouze konstrukty, které nějak umožňují vysvětlit některé momenty chování? Je pojem pud nějak užitečný? Neznám psychoanalytickou ani biologické teorie pudů, takže si vypomohu vlastní úvahou. Pud souvisí s pudit, být puzen (chtělo by to etymologii), možná také se slovem půda jako z čeho něco roste, v čem roste, bez čeho není růst možný, co je jeho substrátem a základem. Pud je tedy možné chápat z hlediska živelnosti, živelný moment lidského chování, něco z čeho je naše chování a jednání utkáno, ale co samo o sobě v něm není nikde přímo vidět. Na pudy usuzujeme z jejich různých projevů, které však bohužel nejsou tak dobře uchopitelné jako je tomu u živlů fyzické přírody – země, vody, vzduchu, ohně, dřeva, kovu. Jak bychom pak mohli vůbec pudy lokalizovat? V těle, jak si zřejmě myslí Freud, nebo snad v nehmatatelné psychické matrici, jak se domnívá Jung? Jsou pudy psychické povahy nebo povahy fyzické? A jak vlastně dochází k jejich zhmotňování a převádění na naše vědomé chování? Jsou pudy tendencemi našeho těla (uhnout před zraněním, plakat, smát se, …) nebo našeho vědomí? Kde je vlastně z hlediska pudů hranice mezi vědomím a tělem? Pudové tělo je přece nutně vědomé, což se projevuje jeho aktivitou. Nejsou pudy spíše způsoby našeho bytí ve světě, způsoby našeho vědomého těla, které žije v určitém oživeném prostředí, regulační komplexy chování, které nemají podstatu ani pouze tělesnou, ani pouze psychickou, ale jsou to uzly v síti života? (cožje odpověď velmi matná)