První Mojžíšova

1, 23 – 25: Byl večer a bylo jitro, den pátý. I řekl Bůh: “Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!” A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

1, 26: I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.”

1, 27 – 30: Bůh také řekl. “Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.” A stalo se tak.

3, 1 – 5: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: “Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Žena hadovi odvětila: “Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je usprostřed zahrady, Bůh řekl: “Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.” Had ženu ujišťoval: “Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.”

3, 9 – 15: Hospodin Bůh za volal člověka: “Kde jsi?” On odpověděl:”Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.” Bůh mu řekl: “Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?” Člověk  odpověděl: “Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.” Proto řekl Hospodin Bůh ženě: “Cos to učinila?” Žena odpověděla: “Had mě podvedl a já jsem jedla.” I řekl Hospodin Bůh hadovi:
Protožes to učinil, buď proklet,
vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře.
Polezeš po břiše,
po všechny dny svého života
žrát budeš prach.
Mezi tebe a ženu
položím nepřátelství,
i mezi símě tvé a símě její.
Ono ti rozdrtí hlavu
a ty jemu rozdrtíš patu.”

___________________________________________________________________________________________________________

Tohle je, jak známo, jeden ze základních západních mýtů. I když pochází z Orientu (Kde, kdy a jak západ končí a začíná je samozřejmě problém). Jeho životnost je neuvěřitelná. Nepochybně za ni vděčí křesťanství, oné prazvláštní sektě z období helénismu, která se stala jednou z vládnoucích světových organizací. A její vláda byla spojena právě s tímto mýtem.

Pokud se soustředíme pouze na hadí motiv a pomineme otázku lidského panství, hříchu, viny, atd., tak první pozoruhodnou věcí je to, že had je  tu zobrazen jako součást stvoření, patří mezi to, co je dobré. Dokonce plazivost jako taková je, zdá se, považována za jeden z významných znaků pozemských tvorů: “všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.” Bohužel nemohu čerpat z originálu, ale bylo by jistě zajímavé zjistit, jestli výraz “plazit” koresponduje v hebrejštině nějak se slovem had. Vypadá, to ale, že plaz je tu nějak obecnější a nevztahuje se pouze na to, čemu říkáme plaz v češtině: “nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Dokázat to ale zatím nemohu, to by skutečně vyžadovalo rozsáhlé studium originálu. Ovšem situace “hada” by se tím radikálně změnila, protože had by pak byl vlastně jakýmsi zástupcem všeho živého na zemi.

Nebo je možné, že tím měli staří Hebrejci na mysli plaza jako toho, kdo není člověku užitečný, kdo mu neslouží, ale škodí, tzn. škodlivou stránku přírody, pochopitelně škodlivou z hlediska pastevců, zemědělců a kočovníků Blízkého východu.  Tzn., že by hebrejský mýtus o hadovi byl vlastně odpovědí na otázku “Proč žijí na zemi škodliví tvorové?”.

Nevím ale, jak by se pak dalo vysvětlit to, že had je “nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil“. Jak to, že had zná tajemství stromu poznání? A proč je to vlastně had, kdo ženu pokouší? Proč to není třeba lasička nebo vrána nebo jakákoliv jiná bytost?
S hadem se v židovském stvoření objevuje lež a podvod. Jaké jsou ale motivy této lži? Had chce, aby žena otevřela oči a poznala, tak jako Bůh, dobré a zlé. Proč to chce? Je snad had původcem svobodné vůle? Je tím, kdo vytrhuje člověka z nevinné nevědomosti o povaze vlastních činů a ukazuje mu, že mohou být dobré nebo zlé? Proč to nebyl sám Bůh, kdo ukázal člověku povahu jeho svobody? Proč je člověk za svou svobodu trestán?

Zdá se jakoby hebrejský bůh jednal s člověkem jako pastýř s dobytkem. Když mě budeš poslouchat, budeš mít dost pastvy, vždyť ti dávám celou Zemi. Když se ale budeš chtít řídit vlastní vůlí, tak ses vlastně splašil a já tě poženu leda tak na porážku. Dobytek, co se pořád plaší a utíká, nemohu potřebovat.

Hebrejci tedy zřejmě chápou svobodu volby jako trest, je to pro ně základ hříšnosti, tzn. negativity člověka. Člověk je ten, kdo, jak je ze zkušenosti zřejmé, nesplývá s místem vymezeným mu ve stvořené přírodě, dokonce ani žádné takové místo nemá. Jediným jeho pravým domovem, místem, kde je bez viny a nemusí se rozhodovat, je místo mimo přírodu, mimo ten svět, v rajském bezčasí dokonalého splynutí se stvořením.

Možná že had je tím, kdo způsobuje přechod z rajského do lidského stavu právě proto, že představuje odvrácenou tvář přírody – hlavně jeho jed. Příroda není právě přátelské místo, není to rajská zahrada, je plná šelem, nástrah a nebezpečí a had je možná jejich ztělesněním. Také proto je patrně nejchytřejším tvorem, zbavuje totiž člověka iluzí o neporušeném stavu splynutí. Příroda, která byla zcela božská a nádherná, se stává smrtící a nebezpečnou. Člověk se musí bránit a musí se naučit rozeznávat, co je pro něj dobré a co není.

A ještě jednou: Proč tedy had a ne někdo jiný? Napadá mě srovnání poslední výše citované pasáže se zaříkáváním egyptského prahada Apepa. Veršovaná pasáž, v níž je had proklet, působí jako součást rituálu. Rituálu, při němž byly zaříkávány síly zlé a nečisté, síly chaosu a smrti, které zapříčiňují, že ve stvoření není všechno tak úplně v pořádku, tak úplně podle dokonalého božského LOGU. Příroda má sklon být nepředvídatelná, resp. smrtící. Není to pouze dárkyně a živitelka, ale také strašlivá síla zániku a zničení. Ta má být božským prokletím navždy zažehnána a realita se má stát černobílou. Na jedné straně dobrotivý Hospodin, na druhé straně hříšné stvoření.